Kultura_v1

Rychlý přechod na sekci

Obrazy

Ve své historii rodina Pola spolupracovala s celou řadou vynikajících malířů. Nejvýznamnějším z nich byl bezesporu Benátčan Lorenzo Lotto, jenžv letech 1543–1544 namaloval známý obraz Laury da Pola, který se nacházel v rodinných sbírkách spolu s dalšími portréty od stejného autora, na nichž je vyobrazen Febo da Brescia a Liberale da Pinidello. Na objednávku Aurelie da Pola a jejího manžela Alvise da Rovero namaloval jiný vynikající italský malíř Paris Bordone velký oltářní obraz Klanění pastýřů, který je dnes k vidění v katedrále svatého apoštola Petra v Trevisu. Pozdně barokní malíř Giovanni Battista Canal zase svými monumentálními freskami přispěl k výzdobě rodinné vily v Barconu a spolu s Giuseppem Barsatem se podílel i na freskové výzdobě paláce Pola v Trevisu. Všechny tyto však fresky byly bohužel zničeny při demolici obou budov v polovině 19. století. Giuseppe Bernardino Bison zachytil interiéry rodinného paláce, který stál v Trevisu na Piazza Pola. Z českých autorů se do rodinných sbírek dostaly například díla Václava Hollara, Mikoláše Alše či Alfonse Muchy.

Lorenzo Lotto

Z kulturního hlediska jsou ve spojitosti s rodinou Pola bezesporu nejznámější díla vynikajícího benátského renesančního malíře Lorenza Lotta, který v letech 1543–1544 namaloval obrazy Laury da Pola (1520–1595). Prostřednictvím Lauřiny švagrové Antilope, z rodu hrabat da Spilimbergo, se do rodinných sbírek dostal také další Lottův obraz, na kterém je vyobrazen Lauřin manžel Febo Bettignoli da Bressa (známý též jako ‚Febo da Brescia‘). Méně známou skutečností je, že rodina vlastnila také jeden z nejslavnějších Lottových obrazů, a sice Portrét starého muže s rukavicemi. O toto znázornění treviského šlechtice jménem Liberale da Pinedello se rodinné sbírky rozrostly díky sňatku Lauřina synovce Antonia hraběte Poly (1590–1641) s Lucií da Pinidello. Všechny tři obrazy jsou v současné době vystaveny v Pinacoteca di Brera v Miláně. Ve své knize Lorenzo Lotto da Venezia a Treviso: Ritratti e committenti 1542-1545 se jim velmi podrobně věnuje italská historička umění Elsa Dezuanni.

Laura da Pola

Laura da Pola se narodila v Trevisu v severní Itálii a byla pokřtěna 24. června roku 1520 (v odborné literatuře je občas uváděn rok 1524, který je však chybný – v tomto roce se totiž narodila jiná Laura Pola, dcera Antonia Poly, pravděpodobně nemanželského syna hraběte Bernardina da Pola, stavitele Palazzo Pola v Trevisu). Lauřiným otcem byl Giovanni Battista hrabě Pola a matkou Pietra, pocházející z mocného furlánského rodu hrabat di Porcia. Roku 1543 se Laura provdala za Feba Bettignoliho da Bressa (známý též jako ‚Febo da Brescia‘), čímž se již potřetí ve své historii spojily dvě tehdy nejvýznamnější rodiny města Trevisa.

Mimořádné postavení novomanželů měly odrážet dva portréty, které si Febo da Brescia dne 19. dubna 1543 objednal u malíře Lorenza Lotta. A mimořádné je také dílo, které Lorenzo Lotto vytvořil. Dle údajů z jeho zápisníku se tak stalo 19. května roku 1544. Ze zápisníku rovněž vyplývá, že manželé byli se svými portréty velmi spokojeni a jako výraz svého uznání, kromě zaplacení stanovené taxy, zaslali Lottovi i dva zlaté pávy.

Díla Lorenza Lotta ze čtyřicátých let 16. století vesměs odrážejí umělcovy neradostné vnitřní pocity; Lorenzo Lotto si totiž začal uvědomovat, že se na jeho styl začíná pohlížet jako na zastaralý a že veřejnost dává přednost jeho rivalovi Tizianovi a nastupujícímu manýrismu. S ustupující slávou byl spojený i propad poptávky po Lottově díle, kvůli čemž se umělec dostal do ekonomických potíží. Z toho pramenil jeho smutek, který se začal zrcadlit také dílech, které v této době maloval. Náboženské motivy, které na konci třicátých a ve čtyřicátých letech vytvořil, působí více zbožně, až pietně. Portréty jsou pak vyvedeny v tmavších, smutnějších barvách a čiší z nich pochmurná nálada, kterou Lorenzo Lotto dokázal za svého nitra na obrazy přenést díky své mimořádné zručnosti a smyslu pro detail.

Snad jedinou výjimkou je právě obraz mladé Laury da Pola, který působí oproti ostatním Lottovým dílům z této doby daleko radostněji. Je sice opět vyveden spíše v tmavých barvách a v tváři portrétované šlechtičny je patrná stopa jisté melancholie, ale zelená opona v pozadí, typická pro počáteční období Lottovy tvorby, drahocenný vějíř v ruce mladé dámy, držení jejího těla i její oblečení dávají obrazu jistou rozjařenost, typickou pro Lottova díla z počátku třicátých let. Toho bylo docíleno i rychlými tahy štětce, kterými nanesl do obrazu světlo. Laura da Pola, zobrazená v sedě a sledující diváka přímým pohledem, je zpodobněna jako hrdá aristokratka, oblečená v přepychovém oblečení s drahými doplňky, které mají zdůraznit její výjimečné postavení. V levé ruce drží knížku, snad modlitební. To může upozorňovat jak na její zbožnost, tak na její vzdělání. Tomu ostatně byla v rodině vždy přikládána zvláštní důležitost: Lauřin předčasné zesnulý bratr Priamo například platil za talentovaného humanitního učence, který byl schopný vést korespondenci v latině i v řečtině a bratr jejího pradědečka Francesco II. da Pola vystudoval práva v Padově, na přání papeže Evžena IV. se stal soudcem v Římě, kde zastával také významnou funkci capitano del popolo Romano a vedl učené disputace na filozoficko-právní témata. 

Ve výrazu Laury da Pola na Lottově portrétu jakoby se také odrážela vnitřní síla její osobnosti, kterou osvědčila v následujících letech svého života. Lauřino manželské štěstí, ze kterého vzešla dcera Cara (či Chiara), provdaná za Eugenia Singlitica, hraběte di Rochas z Kypru a synové Giovanni Antonio a Giovanni Francesco, trvalo jen krátce. Roku 1547 totiž předčasně zemřel násilnou smrtí její manžel Febo da Brescia. Nejspíš padl v boji, je ale také možné, že byl zavražděn v důsledku krevní msty. Laura po jeho smrti nějakou dobu zůstala žít v paláci Bressa, kde vychovávala své děti. Znovu už se neprovdala, svůj osud údajně nesla velmi statečně a své povinnosti plnila mimořádně svědomitě, čehož si rodina jejího zesnulého manžela i další její současníci velmi vážili, jak dokládají dobové kroniky.

Poté, co její děti dospěly, se Laura přestěhovala zpět do rodného paláce Pola na Piazza del Capitano (dnes se toto náměstí jmenuje Piazza Pola, tehdy neslo jméno podle stanice kapitána halapartníků Benátské republiky, která zde stála), kam si s sebou odnesla i svůj a manželův portrét. Jejímu trápení však ještě nebyl konec. Přežila totiž svou dceru i oba své syny: Cara zemřela roku 1565 či 1566, Giovanni Francesco zesnul dne 25. dubna 1592 a u Giovanniho Antonia není datum úmrtí známo, stalo se tak ale jistě před rokem 1595. Laura samotná zemřela roku 1595 a oba Lottovy portréty zdědil její vnuk Giacomo, který vzešel z manželství její dcery Cary s hrabětem di Rochas. 

Samotný Eugenio Singlitico, hrabě di Rochas byl velitelem jízdy v Nikósii na Kypru a zemřel ve válce proti Turkům dne 9. září 1570. Někdy se nazývá též „di Roccas“ a byl příslušníkem jedné z nejvýznamnějších kyperských šlechtických rodin. Jeho rod držel jeden ze čtyř hraběcích titulů na ostrově (zbylé držely rody Contarini – hrabě di Zaffo; Giustiniani – hrabě di Carpasso a rod de Nores – hrabě z Tripolisu. Singliticové získali – koupili – prastarý titul hraběte di Rochas roku 1521). Dcera Eugenia a Cary, Lauřina vnučka Arnaude (též Maria) de Rochas, byla Osmany po pádu Nikósie zajata a měla se stát otrokyní v sultánově harému. Aby se vyhnula tomuto osudu, volila raději smrt a dle legendy zapálila lampou střelný prach na galéře, která ji převážela do Konstantinopole. Dodnes je připomínána jako kyperská hrdinka a mučednice.

Eugenio Singlitico, hrabě di Rochas

Giacomo však svou babičku o mnoho nepřežil. Zemřel rok po ní a jelikož neměl dědice, připadly oba portréty dle notářského záznamu ze dne 8. července roku 1596 do majetku Antilope da Spilimbergo, vdovy po Lauřině bratru Paolu hraběti Polovi. Stalo se tak z důvodu, že nežil žádný z potomků Feba da Brescia a jak vyplývá z notářské listiny, vyhotovené Francescem Bombellem, Antilope da Spilimbergo se stala nejbližší dědičkou zesnulé Laury.

Obrazy poté zdědil její syn Antonio hrabě Pola (Lauřin synovec) a zůstaly v držení rodiny až do roku 1854 (či 1855), kdy je hraběnka Antonia Sofia Pola prodala hraběti Harrachovi, jenž je převezl do své rezidence v Turíně. Zde je viděl a popsal Otto Mündler, shánějící pro National Gallery v Londýně díla ze severní a střední Itálie. Z obavy, aby obrazy neopustily zemi, je zakoupila v dubnu roku 1859 Pinacoteca di Brera za částku 10 000 lir. Peníze vynaložené na koupi této galerii později věnoval jako dar italský král Viktor Emanuel II.

Febo da Brescia

Deifebo Bettignoli da Bressa, známý též jako Febo da Brescia, pocházel z rodiny původem ze severoitalské Brescie. Jeho předek, slavný lékař Bettino, se roku 1326 přestěhoval do Trevisa na pozvání tehdejšího starosty Riccarda Azzoniho, aby zde provozoval svou profesi. Bettinovi potomci byli nazývání Bettignoli da Bressa, nebo jen zjednodušeně „da Bressa“ či „da Brescia“. Z rodiny pocházela řada vynikajících lékařů a právníků, kteří rozmnožili rodový majetek, takže Bettignoliové záhy začali patřit mezi nejbohatší rodiny v Trevisu. Později získali erb a na počátku 15. století byli přijati do šlechtické rady města (Collegio dei Nobili di Treviso). Rod i nadále prosperoval, takže se na konci 15. století stal spolu s rodinou Pola nejbohatším a nejmocnějším rodem ve městě.

Erb rodu Bettignoli da Bressa

Jedním z představitelů rodu v této době byl Giovanni Antonio Bressa (narozený 1452), který měl se svou ženou Carou Cecilií (dcerou hraběte Giovanniho Francesca degli Emili da Brescia) syna Deifeba. Ten se narodil roku 1503 a při křtu získal jméno po svém dědečkovi z otcovy strany. V roce 1543 se oženil s Laurou da Pola, se kterou měl postupně dceru Caru (provdanou za Eugenia Singlittica, hraběte di Rochas) a syny Giovanniho Antonia a Giovanniho Francesca.

Krátce po svatbě oslovil věhlasného benátského malíře Lorenza Lotta, aby namaloval jeho a manželčin portrét. Dílo bylo dokončeno na jaře roku 1544. Na rozdíl od téměř radostně působícího portrétu jeho manželky, je Febo Bettignoli da Bressa zobrazen v tizianovském duchu jako hrdý a bohatý aristokrat. Podle dobové módy má narostlý plnovous, který ještě umocňuje jeho přísné rysy a téměř povýšený pohled. Oděný je do nákladného oděvu lemovaného světlou kožešinou. S mimořádnou precizností jsou namalovány jeho ruce; v jedné drží rukavice, zatímco druhá spočívá položená na bílém kapesníku. Na obou dvou má portrétovaný šlechtic znázorněny drahé prsteny. Pozadí obrazu je vyvedeno v tmavých barvách bez jakéhokoliv výrazně zesvětlujícího prvku.

Nedlouho po namalování portrétu vstoupil Febo Bettignoli da Bressa do benátského vojska, jehož velitelem byl Febův děd z matčiny strany, hrabě Giovanni Antonio Francesco degli Emili da Brescia. Během jedné šarvátky byl dne 18. března 1547 Febo zabit v boji. Je také možné, že byl zákeřně zavražděn svým služebníkem v rámci krevní msty. Není zřejmé, zda se dožil narození svého posledního syna, nebo jestli se Giovanni Francesco narodil jako pohrobek.

Z Febových dětí měla další potomstvo jen dcera Cara, ovšem její syn Giacomo zemřel roku 1596 bezdětný a tím Febova linie vymřela. Rodina Bettignoli da Bressa však ještě nadále prosperovala. Žila v monumentálním paláci v Trevisu, který nechal na konci 15. století vystavět Venceslao da Bressa a jenž stál na dnešním Piazza della Vittoria.

Palác rodiny Bettignoli da Bressa v Trevisu

Rodina palác v Trevisu opustila roku 1652, když se bratři Gerolamo a Giovanni Battista Bressa (biskup z Vicenzy) stali benátskými patricii (za což museli zaplatit horentní sumu ve výši sto tisíc dukátů) a přestěhovali se do Benátek do krásné rezidence Ca’d’Oro. Přecenili však své finanční možnosti a již v roce 1674 museli kvůli dluhům rozprodávat svůj majetek. Palác v Trevisu rodině zůstal až do roku 1764, kdy se jej pro přílišné náklady na údržbu zřekla. Nevyužívaný objekt nakonec zchátral a roku 1825 byl zbourán.

Ca‘ d’Oro v Benátkách, sídlo rodiny Bressa v letech 1652–1674

Liberale da Pinidello

 

Liberale da Pinidello se narodil roku 1495 jako syn notáře jménem Nicolò da Pinidello a jeho manželky Lucie Bovolini (+1518). Po vzoru svého otce se měl stát notářem, ale zdá se, že toto povolání nikdy nevykonával a se svými bratry Gerolamem, Giovannim Domenicem a Marcem Antoniem se zabýval správou rodového majetku, který zdědili po svém otci. S tím jim pomáhal také jejich švagr, notář Tomaso Berenga, který se oženil s jejich nejstarší sestrou Francescou. Liberale byl znám jako bohatý a úspěšný podnikatel, ale také hrdý a ctižádostivý muž. Snažil se vyrovnat aristokratickým rodinám ve městě, a dát tak zapomenout na nešlechtický původ svého rodu. Liberalovi předci se totiž původně jmenovali Buttacelli (nebo Buttarelli) a byli řemeslníci v Pinidellu, části obce Cordignano, která tehdy patřila do oblasti nazývané Serravalle, dnes pojmenované Vittorio Veneto. Někdy během 14. století se rodina přestěhovala do Trevisa, kde se rozdělila do tří větví. První se věnovala obuvnictví a její členové provozovali ševcovské řemeslo. Druhá obchodovala s železem a olejem a poslední provozovala přádelnu vlny. Potomci této třetí větve se později stali úspěšnými notáři, postupně upustili od obchodu s vlnou a zabývali se výhradně notářskou činností, která se dědila z otce na syna. Díky svým úspěchům dosáhli značného bohatství, změnili si jméno na „da Pinidello“ a skrze sňatky s předními rodinami města postupně začali pronikat do nejvyšší městské společnosti. Rodinný vzestup byl nakonec korunován přijetím mezi urozené rodiny a získáním rodového erbu.

 

 

 Erb rodu Pinidello

 

Své postavení a bohatství se rodina snažila demonstrovat mimo jiné podporou umění. I proto si Liberale da Pinidello nechal vyhotovit portrét od známého malíře Lorenza Lotta, který se kromě portrétování šlechticů a malby monumentálních oltářních obrazů podílel také na výzdobě soukromých pokojů papeže Julia II. ve vatikánském paláci. Lorenzo Lotto pro Liberala da Pinidello namaloval roku 1543 portrét, který se z hlediska kvality provedení i intenzity své psychologické hloubky řadí mezi nejkrásnější malířova díla vůbec. Liberale da Pinidello za něj umělci slíbil původně dvacet zlatých dukátů, z Lottových záznamů však vyplývá, že mu nakonec zaplatil jen deset. Nejprve dva dukáty dne 2. června 1543 a zbylých osm dukátů o devatenáct dní později.

Portrét, spolu s veškerým majetkem, zdědil po svém otci jeho jediný syn Nicolò da Pinidello. Ten měl čtyři syny: Liberala, Gerolama, Agostina a konečně Giovanniho, jenž měl se svou ženou Graziosou (rozenou Bettignoli da Bressa) jako jediný potomstvo, dceru Lucii. Lucia da Pinidello se vdala patrně roku 1629 za Antonia hraběte Polu (narozeného roku 1590). Jako poslední dědička Liberala da Pinidello tak přinesla portrét svého pradědečka do rodiny Pola. Tím byla zkompletována sbírka tří obrazů mistra Lorenza Lotta v rodinném vlastnictví. Obrazy zdědil její syn Paolo hrabě Pola (1631–1715) a v rodinných sbírkách se nacházely až do roku 1854 (či 1855). Uchovány byly nejprve v Palazzo Pola  v Trevisu a po jeho prodeji v rodové rezidenci poblíž Porta Santi Quaranta.

Architektura

V průběhu dějin vlastnila rodina několik desítek historických nemovitostí. Pokud jsou pravdivé legendy o původu rodiny z římského gens Sergia, tak nejstarší dochovanou stavbou, která je spojena s rodinou Pola, je vítězný oblouk rodiny Sergiů v Pule, vystavěný za vlády císaře Augusta během prvního století před Kristem.

Od poloviny 13. století se hlavní rezidencí rodiny stal hrad v Pule, podle kterého také získala své jméno (z latinského Castrum Polae). Během vlády v Pule také rodiny ovládala množství hradů, měst a vil v jejím okolí, například Sissano, Turtiglian, Turrimboragio, Valle, Rodigno, Due Castelli a San Vincenti. Některé z těchto majetků zůstaly rodině i po jejím vyhnání z Puly na jaře roku 1331 a po zbourání jejího hradu v Pule roku 1335. Jedná se především o města a hrady Due Castelli (nejméně do roku 1452) a San Vincenti (do roku 1384), a také o skrovný palác v Pule, který stál v blízkosti kostela svatého Františka.

Po odchodu do Benátek vlastnil Sergio II. de Castropola palác v tamní čtvrti San Pantaleone. Poté se rodina přesunula do Trevisa, kde se její hlavní rezidencí stal skvostný palác, vystavěný roku 1492 architektem Pietrem Lombardem. Ve druhé polovině 15. století také rodina začala skupovat pozemky v Barconu, kde si později vystavěla panský dům, v letech 1718–1721 přestavěný na nádhernou vilu benátským architektem Giorgiem Massarim. Kromě toho rodina vlastnila i několik dalších menších vil, například Villu Busta v Montebelluně. O tento majetek přišla v polovině 19. století poté, co roku 1841 vymřela po meči legitimní italská větev rodu, kterou krátce předtím postihl bankrot. Část majetku italské větve přešla na Erminia Theodora Polu, legitimizovaného syna Giovanniho Battisty hraběte Poly, jenž však své dědictví musel kvůli dluhům rozprodat. Hlavní rezidencí rodiny je v současné době zámek Bukovec v západních Čechách.

Rodina se také zasloužila o několik sakrálních staveb. V obci San Vincenti v dnešním Chorvatsku se jedná o kostel svatého Vincenta, kde se dodnes dochovala nádherná fresková výzdoba, realizovaná ve 13. století. V Pule rodina vybudovala kostel svatého Františka, jednu z mála staveb na světě, která přesně splňuje ideální požadavky kladené na architekturu františkánských kostelů. V Barconu pak rodina dostavěla kostel svatého archanděla Michaela, který však byl značně poničen během druhé světové války. 

Na konci 15. století si u významného sochaře a architekta Pietra Lombarda objednal hrabě Bernardino da Pola stavbu monumentálního paláce na Piazza del Capitano v centru severoitalského Trevisa (dnes se toto náměstí jmenuje Piazza Pola, tehdy neslo jméno podle stanice kapitána halapartníků Benátské republiky, která na náměstí stála). Stavba měla demonstrovat dominantní postavení rodiny v rámci městské aristokracie, ke které se rodina začala počítat od roku 1402, kdy byl Sergio III. Pola, dědeček výše zmíněného Bernardina, přijat do Collegio dei Nobili di Treviso.

Palác byl vystavěn v roce 1492. Spolu s Palazzo Bressa, který vystavěl syn Pietra Lombarda Tullio a jehož objednavatelem byl Venceslao Bettignoli da Bressa, patřil Palazzo Pola k nejkrásnějším stavbám ve městě. V roce 1803 (některé zdroje zmiňují rok 1806, ale výzdoba vznikla v souvislosti se svatbou Paola Luigiho hraběte Poly s Marianou hraběnkou di Porcia, která se konala dne 11. října 1803) v paláci působili věhlasní benátští neoklasičtí malíři Giambattista Canal a Giuseppe Borsato, kteří svými freskami vyzdobili několik místností; v jedné menší místnosti zvolili motivy Pompejí a dva krajinářské náměty vyvedené olejomalbou na stěny, v dalším sále vyobrazili na stropní fresce alegorii tance a na stěnách tři skupiny múz. 

Na počátku 19. století v paláci Paolo Luigi hrabě Pola hostil takové osobnosti, jako byl císař Napoleon Bonaparte, neapolský a později španělský král Josef Bonaparte, pozdější král obojí Sicílie Joachim Murat, Napoleonův vrchní dvorní maršálek Géraud Duroc, italský místokrál Evžen de Beauharnais, maršál Claude Victor-Perrin či generál Louis Baraguey d’Hilliers.

Po Napoleonově pádu se však rodina dostala do finančních potíží a po smrti Paola Poly v roce 1841 se jeho dcera Antonia Sofia rozhodla Palazzo Pola prodat. Roku 1842 jej zakoupil papírenský průmyslník Tommaso Salso, který se stavbu rozhodl k velké nelibosti obyvatel Trevisa strhnout a na jejím místě vystavěl novou budovu, kde dnes sídlí Banca d’Italia. Z původního paláce zbyly jen části balkónu vyhotovené z istrijského pískovce.

Castropolové (od 16. století Polové) se poté, co byli roku 1402 přijati do městské šlechty v Trevisu, snažili o vytvoření silné majetkové základy v okolí tohoto severoitalského města. Většina pozemků, které v této době nakoupili, ležela v Barconu, jenž byl pod patronátem benátské patricijské rodiny Emo. K roku 1460 vlastnila rodina Pola v Barconu 193 hektarů půdy, což tvořilo něco přes šedesát procent její majetkové základy v okolí Trevisa. V roce 1489 nechali Francesco a Ansuigi Polové vystavět v Barconu dům, o kterém víme, že byl již druhou stavbou, která jim ve vsi patřila. Roku 1496 darovali Polové poměrně rozsáhlé pozemky pro potřeby kněze a malého kostela svatého archanděla Michaela v Barconu. 

Dne 27. února 1506 se Gabriele Emo zřekl svých patronátních práv k Barconu ve prospěch Nicola Poly a jeho rodiny. Polové pak obratem dokázali vyjednat u papeže Julia II. osvobození obyvatel Barconu od platby ‚quartese‘ (obdoba církevních desátků). V roce 1512 na vlastní náklady dokončili dostavbu kostela svatého archanděla Michaela, nad nímž měla rodina patronát. Barcon hodně utrpěl během války ligy z Cambrai (1508–1516), ovšem investice Polů do panství tím neustaly. Naopak, v roce 1525 zde vlastnili již 252 hektarů pozemků a chovali zde na 300 kusů ovcí, mimo jiné za účelem produkce statkových hnojiv. V roce 1542 převzal správu Barconu hrabě Giovanni Battista Pola, za nějž dosahovala rozloha panství výměry 354 ha. Z toho 67 ha tvořily louky, které sloužily k produkci sena a 200 ha zabírala orná půda. 

Roku 1542 nechal Giovanni Battista v Barconu vystavět první panské sídlo, které však mělo do určité míry rustikální charakter; náležely k němu stodoly, stáje, chlévy, zeleninová zahrada a ovocný sad o rozloze 1,5 hektaru. Tato stavba je patrná na mapě z roku 1677. Na počátku 17. století vlastnil Paolo hrabě Pola v Barconu již 411 hektarů půdy, což odpovídá 91% celkové výměry pozemků tehdy náležejících k této obci.

V roce 1718 se rodina rozhodla přebudovat starý panský dům na reprezentativní vilu, kterou v letech 1718–1721 vystavěl vynikající benátský architekt Giorgio Massari. Stará, do značné míry rustikální vila byla stržena a na jejím místě byla vystavěna nová budova. Giorgio Massari se rozhodl postavit hlavní budovu vily jako velkou stavbu čtvercového půdorysu o straně s délkou 120 stop (přibližně 40–42 metrů). Vila měla čtyři poschodí a uvnitř byla funkčně rozdělena na čtyři víceméně samostatné apartmány, z nichž každý měl své vlastní, točité schodiště. Tyto čtyři části byly od sebe odděleny dvěma monumentálními místnostmi uprostřed vily, které ležely nad sebou, měly tvar řeckého kříže, jehož ramena vedla od jednoho konce vily ke druhému a výškou zabíraly vždy dvě podlaží. Uprostřed kříže v horní místnosti pak byla kupole, do které se dalo vstoupit po točitém schodišti. Italský kněz, spisovatel a učenec Lorenzo Circo napsal, že návštěvník vily měl pocit, že se nachází spíše v krásném chrámu než v obytné budově. Z každé z těchto dvou velkých místností se dalo vstoupit do oddělených obytných částí a obě místnosti byly navzájem propojeny monumentálním schodištěm. Vedle hlavní budovy vily byly zbudovány dvě barchessy (rurální stavby typické pro benátské vily), umístěné tak, aby utvořily uzavřené reprezentativní nádvoří, oddělené od všech částí s hospodářským charakterem. Následně roku 1789 namaloval Giambattista Canal fresky nad hlavním schodištěm ve vile. Celý komplex i s ovocným sadem byl obehnán kamennou zdí. Na pozemek byla také přivedena voda, která sloužila k zavlažování zahrad i sadu.

Labutí písní rodiny v Barconu bylo založení dobytčího trhu v roce 1789, který se Polové rozhodli zřídit za účelem hospodářského zhodnocení svých pozemků, zvýšení úrodnosti pastvin a usnadnění chovu skotu a ovcí. V roce 1797 se rodině podařilo zajistit, aby se trh na náměstí umístěném severozápadně od vily konal každý pátek v každém měsíci. Politický, hospodářský a ekonomických chaos v letech 1797–1815, zapříčiněný pádem Benátské republiky, byl však počátkem finanční krize rodiny. Problémem byl především velmi přísný a tvrdý daňový režim, který v tomto období panoval. Dne 8. srpna 1811 byl také nařízením Italského království zrušen každotýdenní trh, a to z důvodu, že příliš konkuroval trhu v nedaleké Montebelluně. Namísto toho byl v Barconu zaveden veletrh dobytka, který se uskutečňoval vždy v dubnu a v září.  

K roku 1815 vlastnila rodina v Barconu dle napoleonského katastru 485 ha z celkových 592 ha náležejících k obci. Snížené výnosy z majetku v Barconu a naopak extrémní výdaje, které rodina během napoleonské éry v důsledku politických aktivit hraběte Paola Poly měla, zapříčinily, že se rod v první polovině 19. století dostala na pokraj bankrotu. V roce 1828 byl navíc Giovanni Battista hrabě Pola, zvaný Titto, odsouzen k desetiletému žaláři a zemřel 19. dubna 1834 ve vězení v Padově. Hlavní část rodinných majetků – Palazzo Pola a mnoho domů v Barconu, spolu se 274 hektary pozemků, zdědila po smrti svého otce Paola Antonia Sofia, provdaná za hraběte Carla Albrizziho. Spolu se svým synem Alessandrem pak většinu z tohoto majetku prodala. Erminio Theodoro, legitimizovaný syn Giovanniho Battisty, zdědil dne 26. srpna 1849 samotnou vilu, 124 hektarů pozemků a několik domů v Barconu. A také část rodinných dluhů. Proto dne 10. října 1851 prodal své dědictví Carlu Flantinimu, podnikateli zaměřujícímu se na výrobu a prodej muránského skla. V roce 1853 pak tyto majetky přešly na jeho syna Filippa Flantiniho, který nechal roku 1861 vilu zbourat a rozprodal ji na stavební materiál. Ze samotné stavby zbyla jen ohradní zeď a monumentální barchessa, která v Barconu stojí dodnes.

Dějiny bukoveckého zámku spadají do hluboké minulosti. Existenci feudálního sídla ve starobylé vsi Bukovec lze předpokládat již v roce 1177, ve kterém se poprvé objevuje u českých šlechticů Mutiny a Dobrohosta predikát z Bukovce. Především známější z obou bratrů, Mutina z Bukovce, dosáhl významného postavení na dvoře knížete Soběslava II. a zastával úřad purkrabího Pražského hradu (1175–1177). Zdá se, že bratři Mutina a Dobrohost pocházeli z jednoho z nejvýznamnějších raně českých velmožských rodů Vršovců a řada historiků s nimi spojuje také stavbu románského tribunového kostela v Bukovci, jenž vznikl v poslední třetině 12. století. Tento kostel byl záhy rozšířen o pozdně románskou přístavbu, která nejspíše sloužila místním feudálům jako refugium v době ohrožení, zatímco jejich všední život se odehrával v částečně dřevěném panském domě, stojícím na místě dnešního zámku.

K roku 1289 je zmiňován jako zdejší pán Jaroslav z Bukovce, který svědčil na listině tepelského kláštera. Není zřejmé, zda byl potomkem jednoho z výše jmenovaných bratrů, nebo se ves dostala do majetku nového rodu. Na konci 13. století nebo na počátku století následujícího došlo k významné stavební činnosti, při které byla původně dřevěná budova feudálního sídla částečně přestavěna do podoby kamenné tvrze, jejíž pozůstatky se dodnes nacházejí ve sklepeních bukoveckého zámku a byly identifikovány během stavebně-historického průzkumu roku 2013. Pravděpodobně některý z potomků Jaroslava z Bukovce přenesl v polovině 14. století hlavní rezidenci svého panství do sousedních Čečovic, po kterých přijal nový predikát z Čečovic, a bukovecké panství se tak změnilo na panství čečovické. Zde si vystavěl novou tvrz, ovšem záhy se rod pánů z Čecovic dostal do finanční tísně a již roku 1362 musel Jaroslav z Čečovic rozprodávat své majetky, přičemž čečovické panství, ke kterému patřil i Bukovec, od něj koupili někdy před rokem 1364 bratři Bušek mladší (dodnes známý díky básni Jana Nerudy), Václav a Jan z Velhartic.

Panství zdědily Janovy dcery Kateřina a Anna, prostřednictvím níž bylo nakrátko spojeno s pány z Vartemberka. Zájem o tuto državu projevili rovněž páni z Rožmberka, kterým se v letech 1395–1409 podařilo celé čečovické panství získat: Bukovec ovládali nejpozději od podzimu roku 1396. V roce 1421 okupovali Čečovice a nejspíše i Bukovec husité, kteří útočili na majetky katolických Rožmberků. Na počátku roku 1426 prodal Oldřich z Rožmberka Bukovec, spolu se vsí Nemněnice, blíže nespecifikovaným měšťanům z Nové Plzně za 200 kop grošů. V polovině 15. století pak získal čečovické panství Dobeš Snopoušovský z Čečovic, který k němu Bukovec opět připojil. Další osudy Bukovce jsou neznámé, ale pravděpodobně již od druhé poloviny 15. století jej vlastnili Dobrohostové z Ronšperka, od nichž jej okolo roku 1520 zakoupil Jan z Gutštejna. Po něm zdědili Bukovec, spolu s ostatními majetky, jeho nezletilí synové Jiřík, Albrecht a Kryštof, jejichž poručníci prodali Bukovec roku 1542 Přibíkovi Chlumskému z Chlumu. V roce 1546 pak celé čečovické panství zakoupil od Přibíkova syna Pavla Jan mladší Popel z Lobkowicz, který nově nabyté državy připojil ke svému panství v Horšovském Týně. Celé toto rozlehlé dominium bylo za účast na stavovském povstání zkonfiskováno jeho synu Vilémovi z Lobkowicz a v roce 1623 jej získal císařský diplomat Maximilian z Trauttmansdorffu. Ten byl krátce nato povýšen do hraběcího stavu a v roce 1648 za císařskou stranu podepsal známý vestfálský mír, jímž byla ukončena třicetiletá válka.

V rodě hrabat (od roku 1805 knížat) z Trauttmansdorff-Weinsbergu zůstal Bukovec až do roku 1945, kdy byl jejich majetek na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Na přání Františka Norberta hraběte z Trauttmansdorff-Weinsbergu došlo roku 1771 k přestavbě bukoveckého zámečku do jeho současné pozdně barokní podoby. Vedením prací a snad i vypracováním architektonického návrhu byl pověřen trauttmansdorffský stavební mistr Martin Glaser ze Stoda. Trauttmansdorffové, podobně jako předchozí majitelé, však na zámku trvale nesídlili. Později jej zakoupil Bedřich hrabě Pola a dnes zámek slouží k soukromým potřebám rodiny.

Jedná se o stavbu obdélníkového půdorysu se dvěma nadzemními podlažími, mansardovou střechou a dvěma úrovněmi sklepení, přičemž vrchní sklep byl kdysi přízemím původní středověké tvrze, zatímco druhý sklep vznikl až v 17. století a je zakrytý renesanční klenbou. V přízemí budovy, které je mírně zvednuté nad úroveň terénu, se nachází reprezentativní prostory, jako je vstupní hala nebo lovecký salón a také užitné a technické místnosti. V prvním patře pak jsou soukromé obytné prostory.

Františkánský klášter v Pule založil roku 1227 svatý Antonín z Padovy. Prvním členem a provinciálem tohoto kláštera se stal blahoslavený Ottone, který se narodil roku 1200 a zemřel 14. prosince 1241 v Pule. Dle spisu Dialogus de Vitis Sanctorum Fratrum Minorum, který roku 1245 sepsal Fra Tommaso da Pavia, byl blahoslavený Ottone pověstný svou dobrotivostí a láskou k bližnímu. Podařilo se mu také urovnat mnoho sporů a rozepří v Pule a Fra Tommaso také popisuje jeho příkladný a svatý život. Během svého života i po své smrti měl vykonat několik zázraků – uzdravení slepých, navrácení řeči němým, uzdravení ochrnutých a podobně. Dle tradice to byl blahoslavený Ottone, kdo při vzpouře rodiny Ionata proti rodu Castropola zachránil malého chlapce, který jediný unikl spiklencům, a zajistil tak přežití rodu. Ačkoliv je tato pověst, která vznikla patrně v 16. století, nepravdivá (dle tradice se vztahuje k roku 1271 – kdy již blahoslavený Ottone nežil – a odkazuje se především na události z let 1331), klášter františkánů, ležící v bezprostřední blízkosti místa, kde stál rodový hrad, se těšil značné oblibě rodiny a blahoslavený Ottone, jehož hrob se v kostele dodnes nachází se stal jedním z rodových patronů.

V rámci upevňování svého postavení ve městě se snažila rodina vybudovat své mocenské centrum, které zahrnovalo hrad na kopci nad přístavem a oblast pod ním, ve které se nacházel právě klášter a níže pak hlavní náměstí s radnicí a antickým chrámem. Původní františkánský klášter byla pravděpodobně nevýrazná dřevěná budova. Dá se předpokládat, že k ní byl připojen i kostel, ale o něm nic nevíme. V roce 1285 nechala rodina Castropola na místě této dřevostavby vystavět monumentální kostel z neomítnutých kamenných kvádrů a přestavěla klášter, který je k němu připojen.

Při stavbě kostela bylo dbáno na to, aby byly přesně dodržovány přísné požadavky františkánského řádu na vzhled a výzdobu kostelů: impozantní, mistrně provedená stavba kontrastuje se strohou výzdobou. Kostel svatého Františka v Pule je dodnes jedním z nejlepších příkladů této architektury.

V přilehlém klášteře si rodina nechala zbudovat svou rodovou kapli, která po nějaký čas sloužila jako rodové pohřebiště. Kaple je umístěna vedle sakristie a vstupuje se do ní z ambitu kolem rajského dvora kláštera.

Vítězný oblouk rodiny Sergiů

Podle legend, majících svůj původ v pozdním středověku, navazuje rodina Pola na římský patricijský rod Sergia, který žil v době okolo přelomu letopočtu v Pule. Lucius Sergius Lepidus bojoval v hodnosti tribuna XXIX. legie v roce 31 před Kristem v bitvě u Actia na straně pozdějšího císaře Oktaviána. Na jeho památku a na památku jeho otce Lucia a bratra Gaia nechala Luciova manželka Salvia Postuma vztyčit monumentální vítězný oblouk, který stojí v Pule dodnes. 

Města a hrady Due Castelli

Město Due Castelli (chorvatsky Dvigrad) získal na počátku 13. století (pravděpodobně roku 1211) od biskupa v Poreči Monfiorito da Castropola. Rodina pak město držela nejméně do 11. února roku 1452. Z tohoto dne totiž pochází dokument, dle kterého biskup v Poreči potvrzuje po Andreovi da Castropola právo na zdejší panství jeho synovi Nascinguerovi V. Název ‚Due Castelli‘ mělo město z důvodu, že se ve skutečnosti jednalo o dvě městečka se dvěma hrady se jmény Parentino a Moncastello. Obě městečka, ve kterých stálo dohromady okolo 220 domů a v době největší slávy zde žilo na dva tisíce obyvatel, se postupně rozrůstala, až splynula a byla sjednocena společným opevněním. Po vymření istrijské větve rodiny v 15. století život města ještě po nějakou dobu pokračoval, ale roku 1631 jej zasáhl mor a obyvatelé se ho proto rozhodli opustit a založili poblíž novou vesnici nazvanou Kanfanar. Od té doby je město opuštěné a chátrá, zastavení jeho rozvoje však na druhou stranu zakonzervovalo jeho stále ještě středověkou podobu, velmi podobnou té, jakou mělo za vlády Castropolů. 

Nejvýznamnější památkou dochovanou v rozvalinách Due Castelli je kostel svaté Sofie, vybudovaný na přelomu 11. a 12. století. Kromě dvou hradů ve městě bývalo několik kostelů a benediktinský klášter. Zajímavostí je, že podle istrijské legendy během svého posledního pobytu v Anglii odplul proslulý pirátský kapitán a guvernér na Jamajce sir Henry Morgan do Limského zálivu a ve městě Due Castelli ukryl svůj poklad. Podle této legendy měl také založit poblíž Due Castelli vesnici, která se po svém údajném zakladateli dodnes jmenuje Mrgani (dříve Morgani). Pro tuto legendu však neexistují žádné pramenné podklady. 

Hrad Morosini–Grimani v San Vincenti

Rodina vlastnila pozemky v San Vincenti (chorvatsky Svetvinčenat) od 13. století, kdy je získala z rukou biskupa v Poreči a držela je až do května roku 1384. Panský dům se v obci poprvé zmiňuje k roku 1264. Sloužil jako administrativní sídlo pro správu pozemků rodiny v oblasti a jako její příležitostná rezidence. Jelikož San Vincenti leželo blízko hranic panství rodiny Castropola, rozhodla se jej rodina, spolu s dvouměstím Due Castelli (viz výše) mimořádně podporovat, a San Vincenti se stalo důležitým správním a hospodářským místem, které mělo být schopné aktivně se podílet také na vojenské obraně panství.

Při nedávných archeologických průzkumech bylo prokázáno, že panský dům Castropolů stál na stejném místě jako dnešní hradní palác a měl dvě nadzemní podlaží. Jeho zdi dnes tvoří přízemí a první patro paláce. Archeologický průzkum dokázal odhalit také místa, kde se nacházela okna a dveře. Není však zřejmé, jestli už tehdy rodinné sídlo zabíralo celý hradní komplex. Roku 1384 přešel hrad i panství díky sňatku Nicoletty da Castropola s benátským šlechticem Andreou Morosinim na patricijskou rodinu Morosini, konkrétně na jejich syny Dardiho a Giacoma Morosini. Stalo se tak proto, že majitel panství Fulcherio da Castropola zemřel bez mužských potomků (údajně měl syna Bernaba, který však zemřel patrně před svým otcem), a tak toto rodové dědictví připadlo jeho sestře Nicolettě. Později, někdy mezi lety 1529–1560 získala hrad další patricijská rodina Grimani, která mu roku 1589 dala jeho současnou podobu. Přechod na rodinu Grimani pravděpodobně souvisel se sňatkem Mariana Grimaniho s Morosinou Morosini, který se uskutečnil 27. listopadu 1560. Roku 1595 byl Mariano Grimani zvolen benátským dóžetem a korunovace jeho manželky, která se uskutečnila roku 1597, dodnes platí za nejvíce velkolepou korunovaci dogeressy vůbec. Dnes je hrad přístupný veřejnosti a pořádá se zde řada kulturních akcí. Více informací zde.  

Kostel svatého Vincenta v San Vincenti

Kostel pochází z 10. století, kdy v San Vincenti vznikl skrovný benediktinský klášter, zrušený roku 1314. Ve 12. století byl původní kostelík nahrazen románskou stavbou, která v San Vincenti stojí dodnes a plní funkci hřbitovního kostela. Jedná se o jednoduchý románský kostel se třemi apsidami. Celkem třikrát byl vyzdoben freskami. První vrstva vznikla pravděpodobně krátce po stavbě kostela a dodnes se prakticky nedochovala. Nejvýznamnější je druhá vrstva fresek, pocházející z konce 13. století. Jejím autorem je jistý Ognobenus z Trevisa, jehož angažování pravděpodobně souvisí se skutečností, že Bonifacio da Castropola v roce 1269 zastával úřad starosty města Trevisa. Poslední vrstva fresek pochází z druhé poloviny 14. století. 

Druhá vrstva fresek představuje nejkomplexnější cyklus románských fresek namalovaných pod byzantským vlivem v Istrii. Na bočních stěnách je vyobrazeno mučednictví svatého Vincence a svaté Valerie a dále výjevy s Kristova života: Navštívení, ukřižování a poslední soud. V apsidách je pak znázorněna například scéna Kristova křtu. V kostele je také vyobrazený kalendář s alegorickým znázorněním měsíců a jedna z postav, které Ognobenus z Trevisa v apsidě vymaloval, je oblečená do heraldických barev rodu Pola.

Villa Pola (též Villa Bassi) v Montebelluně

Drobnou vilu v Posmonu na okraji Montebelluny (dnes na Via Foresto 3) nechal vystavět pravděpodobně roku 1454 hrabě Battista Pola, a to především jako hospodářské centrum pro správu tamních rodinných majetků. Nejstarší stavební popis vily pochází z roku 1542 a v roce 1712 byla její hodnota odhadnuta na 434 benátských lir. V 18. století se vile dostalo částečné přestavby, především bylo vybudováno mezipatro, a tak získala současnou podobu. Na vile Pola v Posmonu je dodnes částečně dochovaná venkovní freska s karolínským námětem a dvanácti paladiny, což je motiv mající svůj původ v dvorském eposu a francouzské literatuře. Vila samotná tak představuje vzácné, i když pozdní svědectví o šíření dvorského eposu v Treviské marce a o francouzsko-benátské literatuře. Tato skutečnost je o to cennější, že k tomuto fenoménu se dochovalo jen velmi málo pramenů. Tato freska vilu na počátku 16. století velmi proslavila jednou neobvyklou událostí, kterou zaznamenal ve své kronice treviský notář, kronikář a historik Bartolomeo Zuccato (1492–1562): Roku 1509 v rámci války ligy z Cambrai přitáhli k Montebelluně francouzští vojáci, plenili a ničili vše, na co narazili. Když však přišli k vile Pola a uviděli fresky s karolínským námětem, neopovážili se na budovu zaútočit, uklidnili se a bez dalšího plenění odtáhli. Těžko dnes posoudit, zda je tento příběh pravdivý, ale faktem je, že vila i se svými freskami stojí v Montebelluně dodnes.

Villa Busta v Montebelluně

Montebelluna kdysi patřila k oblíbeným destinacím benátské aristokracie. Svou vilu zde měl i hrabě Paolo Pola (1631–1715). Jedná se o klasickou benátskou vilu ze 17. století, která sloužila jako místo odpočinku, zároveň ale také jako správní centrum středně velkého zemědělského hospodářství, které rodina v okolí vlastnila. V nedávné době byla vila citlivě zrekonstruována a je v ní provozován hotel. Více informací zde

Villa Pola Cappelletto Quaggiotto v Barconu

Rod Pola vlastnil v Barconu dvě vily – kromě té, kterou na počátku 18. století přestavěl Giorgio Massari ještě vilu v centrální části Barconu, která se dnes nazývá Villa Pola Cappelletto Quaggiotto a byla původním sídlem rodiny v obci. Nikdy se však nestala trvalou rezidencí rodiny a vždy měla spíše hospodářský charakter. Tato vila stojí dodnes a je v ní dochovaný krb s rodinným erbem.  

Kostel svatého Archanděla Michaela v Barconu

První zmínka o kostele svatého archanděla Michaela v Barconu pochází z roku 1181. Na počátku 16. století k němu získali hrabata Polové patronátní právo a zasloužili se o jeho přestavbu a rozšíření. Stále se ale jednalo venkovský kostel, který nebyl sídlem farnosti, ale byl spravován z Fanzola. Byl ale relativně bohatý, protože mu rodina již v 16. století darovala četné pozemky, které sloužily k materiálnímu zabezpečení provozu kostela a k obživě jeho duchovního správce. Farnost v Barconu byla ustanovena až 25. června 1904 a prvním venkovským farářem byl ustanoven don Angelo Toffoli. V letech 1907 až 1908 pak proběhla přestavba kostela, při níž byl významně rozšířen, získal dvě boční kaple, nový kůr a současnou fasádu. Byla též vystavěna budova fary. O tyto práce se do značné míry zasloužil Galvano hrabě Pola (poslední mužský potomek Erminia Theodora, legitimizovaného syna hraběte Giovanniho Battisty Poly), který byl patronem kostela, a na faře byl proto namalován rodový erb. Po jeho smrti, která znamenala definitivní vymření rodu v Itálii po meči, byl laický patronát nad kostelem zrušen. Kostel se v průběhu 20. století dočkal ještě několika dalších rekonstrukcí – především v roce 1950 získal současnou zvonici (stará stála na opačné straně kostela), a to na základě návrhu architekta Luigiho Candiniho. Posledním spojením rodiny s kostelem zůstává oltář z bílého mramoru z 18. století, který byl původně umístěn v kapli ve vile, ale po její demolici byl přenesen do kostela. 

Villa Pola-Neville v Covolo

Villu Pola v Covolo nechal na počátku 18. století vystavět Antonio IV. hrabě Pola. Příjemná vila poté sloužila také Paolu II., Paolu III., Antoniu V. a nakonec Paolu Luigimu – ten byl po své smrti 3. prosince 1841 také pohřben na hřbitově v Covolu. Vilu po něm zdědila jeho dcera Antonia Sofia, která se roku 1820 provdala za Giovanniho Battistu hraběte Albrizziho. Manželský pár měl dceru Cecilii, jež se stala manželkou skotského průmyslníka Gilberta Neville, čímž vila získala své současné jméno. Rozlehlá vila byla velice příjemným místem; zdobily jí lodžie, pergoly, cimbuří a obklopoval ji krásný pětihektarový park. Disponovala také sklepy vytesanými do skály a zaujala krásným výhledem na vzdálené Alpy. Blízkost tohoto pohoří se jí však stala osudnou – ležela totiž nedaleko fronty během první světové války a byla zničena rakousko-uherským dělostřelectvem. Do dnešních dní se tak dochovaly jen relikty této vily, na kterých v poslední byla v poslední době zřízena luxusní restaurace La Ghiacciaia.

Hudba

Z rodiny Pola pocházela také celá řada hudebních mecenášů. Bezesporu nejvýznamnějším z nich byl Francesco Camillo hrabě Pola, známý jako ‚Frá Camillo Pola‘, který se stal rytířem Maltézského řádu. Po službě na Maltě, kde byl mimo jiné kapitánem řádové galéry Santa Maria, byl dekorován řádovým velkokřížem a stal se receptorem Řádu v Benátkách. V této funkci se po boku benátského dóžete účastnil řady oficiálních ceremonií. Byl velkým znalcem hudby a nadějné umělce sám nadšeně podporoval. Nejznámějším z těchto umělců byl Antonio Vivaldi. Když se Frá Camillo Pola ujímal v Benátkách svého úřadu, byla ve městě uspořádána velká oslava a její hudební stránku si vzal na starost právě tento věhlasný hudební skladatel. Dalším z umělců, které Frá Camillo podporoval, byl Tomaso Albinoni. Ten svému mecenáši mimo jiné dedikoval operu I veri amici, uvedenou roku 1722 v Mnichově.

Členem rodu byl také Paolo hrabě Pola, který se poté, co s porážkou Napoleona ztroskotaly jeho politické ambice, věnoval psaní poezie a operních libret, která podepisoval jako ‚Cavaliere Paolo Pola‘ s odkazem na rytířský řád železné koruny, který obdržel roku 1807. Nejznámější z nich bylo libreto k opeře Caritea, Regina di Spagna, kterou zhudebnil Saverio Mercadante. I jeho další libreta zhudebnili významní skladatelé svédoby, například Giovanni Bellio, Stefano Pavesi, Pietro Generali, Giuseppe Persiani či Giovanni Pacini.

Hudbě se aktivně věnovala či stále věnuje celá řada rodinných příslušníků. Bedřich Pola v době, kdy studoval na gymnáziu, spoluzaložil rock’n’rollovou skupinu Cagliostro, ve které působil především jako zpěvák. Markéta Polová se na amatérské úrovni věnuje hře na varhany a zpěvu v oblasti klasické hudby. Sólově zpívala i v předních českých koncertních síních; například ve Dvořákově síni v pražském Rudolfinu nebo ve Slovanském domě.

Jaroslav Eliáš, otec Ludmily Polové, se zasloužil o založení Společnosti pro duchovní hudbu. Amatérsky hraje též na varhany, na které především doprovází bohoslužby. Působil jako dlouholetý varhaník v pražském Týnském chrámu a dokonce doprovázel bohoslužbu v bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Za svůj přínos pro duchovní hudbu byl několikrát oceněn a přátelil se s řadou významných hudebníků, například s již zesnulými Petrem Ebenem nebo Františkem Xaverem Thurim

Operní libreta Paola Poly:

L’ira di Achille (1817, zhudebnil Francesco Basili)

Ardano e Dartula (1825, zhudebnil Stefano Pavesi)

Caritea, Regina di Spagna (1826, zhudebnil Saverio Mercadante)

Bianca, e Fernando (1827, zhudebnil Giovanni Bellio)

Francesca di Rimini (1828, zhudebnil Pietro Generali)

Costantino in Arles (1829, zhudebnil Giuseppe Persiani)

Fernando, Duca di Valenza (1833, zhudebnil Giovanni Pacini)

Literatura

Asi nejvýznamnějším literátem, který má spojitost s rodinou Pola, byl španělský spisovatel, překladatel a historik Alfonso de Ulloa. Narodil se nejspíše roku 1529 jako syn Francisca de Ulloa, galicijského šlechtice a objevitele ve službách Hernána Cortése. Studoval v Toledu, záhy ovšem osiřel, když se jeho otec ztratil roku 1540 během objevných výprav v severním Pacifiku. Roku 1546 přišel do Benátek, kde pracoval jako sekretář tamního španělského velvyslance Diega de Hurtado de Mendoza a během tohoto období se snažil sbližovat španělskou a italskou kulturu mimo jiné překládáním a vydáváním španělských děl. Zanedlouho byl však obviněn ze špionáže a snad aby unikl chystanému trestu, vstoupil v polovině 16. století do armády kondotiéra Ferranteho Gonzagy a účastnil se útoku na město a pevnost Colorno dne 3. července roku 1551. Roku 1567 byl Alfonso de Ulloa Radou deseti odsouzen za padělání dokumentu k trestu smrti, který byl později změněn na doživotní vězení. Z žaláře již nevyšel a zemřel roku 1570. Ve službách kondotiéra Gonzagy se potkal s Antoniem hrabětem Polou, který působil jako kapitán v Gonzagově vojsku, jemuž velel také během dobývání Colorna. Po jeho dobytí mu don Ferrante Gonzaga svěřil pevnost i s městem do dočasné správy. Alfonso de Ulloa mu dedikoval svou edici díla španělského spisovatele Diega de San Pedro La cárcel de Amor, kterou vydal roku 1553 ve španělštině v Benátkách. 

Antonio da Pola a jeho bratr Sergio da Pola (který se mimo jiné účastnil bitvy u Lepanta roku 1571) se dostali do kontaktu ještě s jednou, mimořádně kontroverzní, ale také obzvláště vlivnou osobností. Pietro Aretino byl bezesporu nejvýznamnějším satirikem své doby. Na paškál si bral především církevní hierarchii a nejvyšší aristokracii, takže začal být záhy titulován jako „metla knížat“. Přes svůj ostrý jazyk se mu vždy podařilo nalézt mocného patrona, který nad ním držel ochranou ruku, takže se mu žádný z těch, které ve svých dílech zesměšňoval, neodvážil skutečně ublížit, ačkoliv výhružek dostával víc než dost. Aretinovi vlivní patroni se snažili těžit z jeho talentu a využívat jeho satiry k útokům na své politické protivníky. Díky tomu si dokonce získal podporu některých papežů, ovšem roku 1525 opustil natrvalo Řím a nakonec se usadil v Benátkách. S bratry Antoniem a Sergiem udržoval korespondenci a dodnes se dochovalo několik dopisů, které jim v posledních fázích svého života adresoval. Vzhledem k jeho pověsti a schopnosti ve svých satirách pošpinit a zdiskreditovat prakticky kohokoliv, snažili se i oba bratři, podobně jako mnoho jiných šlechticů té doby, nezadat mu jakoukoliv záminku k nespokojenosti. Když však Aretino na podzim roku 1556 zemřel, napsal Antonio da Pola Ferrantemu Gonzagovi: „Po svém příchodu do Benátek jsem se dozvěděl, že mascarone Aretino odevzdal svou duši ďáblu. Pro jeho smrt, myslím, nebude mnoho lidí truchlit, především ne ti, kteří jsou teď osvobozeni od poklonkování tomuto monstru.“ Pietro Aterino byl skutečně zvrácenou osobností a svého satirického talentu využíval z čistě prospěchářských důvodů, mnohdy však i z čiré msty. Když například Michelangelo Buonarotti odmítl jeho pomoc při výzdobě Sixtinské kaple, kde mu chtěl Aretino radit v teologických otázkách zobrazovaných motivů, nařkl Aretino Michelangela veřejně z homosexuality. O tomto satirikovi se také tradovalo, že zemřel na mrtvici způsobenou smíchem.

Antoniu hraběti Polovi (1732–1822) byl dedikován dvacátý druhý svazek monumentálního díla Nuova raccolta d’opuscoli scientifici e filologici (Al Nobilissimo Sig. Conte ANTONIO POLA PATRIZIO TRIVIGIANO), jehož editorem byl Simone Occhi. Toto dílo bylo vydáno v Benátkách roku 1772 a jeden jeho výtisk se dochoval v Praze v Národní knihovně České republiky.

Kromě operních libret se syn výše zmíněného Antonia Paolo Luigi Pola (1773–1841) věnoval také psaní poezie. Například když 20. července roku 1790 zemřel v Trevisu známý fyzik, architekt, matematik a hudební teoretik Giordano Riccati, napsal tehdy sedmnáctiletý Paolo smuteční báseň. Giordano Riccati byl jeho vzdálený příbuzný – byl synem slavného matematika Jacopa hraběte Riccatiho a jeho manželky Elisabetty, rozené hraběnky d’Onigo. Jejími rodiči byli Vicenzo hrabě d’Onigo a Sergia, rozená hraběnka Pola, dcera hraběte Paola Poly (1631–1715). Významným matematikem a fyzikem byl také Gioradnův bratr Vicenzo Riccati. Paolo Luigi Pola napsal i několik oslavných básní, například u příležitosti vztyčení sochy významného sochaře Antonia Canovy v Trevisu roku 1823. Zdařilou sbírku básní publikovala také jeho dcera Antonia Sofia Pola.